Vědeckofantastická kniha Ludvíka Součka Blázni z Hepteridy vyšla poprvé roku 1974 na pokračování v časopise Letectví a kosmonautika (v sešitové edici Karavana pražského Albatrosu pak znovu až v letech 1980 a 1986, tedy po autorově smrti). Znalec sci-fi literatury Ondřej Neff je označuje za „vesmírnou operu", neboť je podle něj „vybavena náležitými rekvizitami, jako jsou mimogalaktické cesty mimoprostorem…" Pravdou je, že literární zápletka Bláznů z Hepteridy je konglomerátem celé řady „záhadologických" oblastí, do nichž kdy autor ve svých výzkumech zabrousil: tajemné tibetské mnichy, jejich Shabhallu (Shampulah) i potenciální záhadné schopnosti (například „samozřejmost" čtení myšlenek) zde mísí s kosmologickými teoriemi černých i červích děr či dokonce „červotočivého vesmíru"; pradávné civilizace Harappy, Mohendžodara, Chetitů anebo Sumerů prolíná s bájnou archou Noemovou (obří sedmiveslice – hepterida) a jejím údajným přistáním na Araratu…

Jako první cíleně zaměřený literární soubor české sci-fi spatřil roku 1973 světlo světa Součkův Zájem galaxie. Cyklus dvanácti fantastických sci-fi povídek tehdy vyšel v edici 13 nakladatelství Mladá fronta. Jeho náměty čerpají převážně z historie. Souček se v nich zamýšlí i nad „základní dänikenovskou otázkou", zda naši Zemi náhodou, v průběhu věků, nenavštívili mimozemšťané. Nechybí ani autorovo oblíbené cestování časem.