V tomto malém výboru strašidelných příběhů představujeme ?archivní" povídky tří anglických a jedné americké autorky, jejichž dílo je u nás méně známé, než by si zasloužilo. Platí to především o vynikající spisovatelce 19. století George Eliot - její stěžejní kniha stále čeká na český překlad -, ale i poevropštělé Američance Edith Wharton, autorce dodnes vysoce ceněné angloamerickou literární kritikou. Zato Violet Hunt nebo Lanoe Falconer zná dnes už jen pár odborníků, a přece nacházíme v jejich fantastických povídkách přesvědčivost a podmanivost, a paradoxně i věčnost, jakou bychom těžko hledali v naší literatuře přelomu devatenáctého a dvacátého století.
   Jestliže Cecílie de Noël se dá číst jako velká a obdivuhodná obhajoba náboženské víry v časech, kdy si světské myšlení troufá vyřešit i otázky člověka přesahující, Motliba se drží při zemi a rafinovaně předvádí prodloužený čas a s ním spojené hrůzy jednoho neobyčejného, ale možná i docela obyčejného manželství. Zcela jiný je Zdvižený závoj, vynikající bohatou obrazností, osudovým tónem a zdobným stylem - poukazuje k tradici gotických románů a je prózou bytostně romantickou, zatímco povídka Později už hraničí s žánrem detektivky a přenáší nadpřirozeno do střízlivého světa byznysu a moderních vynálezů.
   Povídky těchto spisovatelek se v mnohém liší, a přece je něco spojuje: nestříká v nich krev ani jiné tělesné šťávy, hrdinky nejsou čtvrceny dlouhými noži a ze hřbitovů do měst netáhnou zástupy oživlých mrtvol; o to jemnější, účinnější a snad i děsivější je však jejich individuální pojetí sjednocujícího tématu: viny a výčitek svědomí.

   Vybrala a přeložila Stanislava Pošustová.

   (m)